|
|
|
Společně jsme doputovali k závěru vyprávění o úsvitu historie velkých psích plemen. Přinesla jsem vám svědectví významných osobností starověku o využívání psů tehdejšími společnostmi. Vyplynulo z nich, že psi byli jak v běžném životě, tak v bitvách nejvíce nápomocni barbarům, nebo byli nedílnou součástí lidské smečky: Psi - ostřílení lovci a honci dobytka - stáli v řeži po boku svých pánů, a když muži v přesile padli, bránili vdovy a sirotky, dokud nebyli i oni do jednoho pobiti. Barbaři - to nebyla armáda v pravém slova smyslu, barbaři - to byla horda divokých drancovníků, kteří se vydali hledat nový domov. Proto s sebou vzali veškerý majetek kmenu, ženy, děti, psi hnali dobytek. Na své pouti za vidinou úrodné půdy a šťavnatých pastvin se zákonitě střetávali s obyvateli obsazovaných území či s armádami říší, pod něž území spadala. Psi se zapojovali do bitev s takovou samozřejmostí, s jakou by bránil vás a vaši rodinu váš pes. Na lidi psi útočili jen v mezních situacích - když byly ohroženy ženy a děti. Jinak se zaměřovali na plašení a terorizování zvířat protivníka, hlavně koní.
Psi orientálních říší - Sumeru, Asýrie, Babylónie a Persie byli používáni jak k ostraze zásobovacích vozů, ohrad s koňmi, vojenských ležení, pevností, k ostraze panovníka a jeho nejbližších, k odhalování špehů a cizích osob v táboře..., tak i k lovu. Jejich povinnosti se příliš nelišily od pracovní náplně dnešních služebních psů v armádách. Část psů byla nasazována v bitvách k vyvolávání paniky a k plašení jízdy nepřátel. Fungovali tedy podobně jako ostatní zvířata - sloni, velbloudi, mezci, osli atd.
Řekové a Římané psy do bitev běžně nenasazovali, nebo používání zvířat odporovalo jejich racionálnímu způsobu vedení války a myšlení vůbec. Spoléhali se na perfektně vycvičené a zocelené vojáky-občany, později v římské armádě na vojáky-profesionály. I koně tak pro ně byli leckdy přítěží a starostí navíc. Psi strážili vojenské pevnosti, hlídali věznice, městské hradby. Kdyby byla římská armáda na psy zvyklá, nesplašili by polodivocí kimberští psi koně římské jízdy a Caesar by nebyl překvapen velikostí a statečností britských psů při invazi Římanů do Británie. Gaia Iulia Caesara totiž jen tak něco nepřekvapilo!
Nelze hovořit o bojových plemenech, poněvadž žádné bojové plemeno nikdy, ani ve starověku, neexistovalo. Nelze hovořit ani o plemeni válečném. Bojové a válečné plemeno je historicky jenom prázdný pojem, nafouklá bublina, kynologický nesmysl, nedobrá smyšlenka nedobrých lidí...
Plemeno lze definovat jako více či méně početnou skupinu zvířat, uměle vyšlechtěnou člověkem z divokých zvířat k určitému účelu. Všechny vlastnosti plemene jsou zafixovány a spolehlivě se dědí. Každé plemeno má své typické plemenné znaky a vlastnosti, které je odlišují od plemene jiného. Proto ve starověku neodlišovali psy podle plemen, protože plemena jako taková dosud neexistovala, nýbrž podle jejich pracovního využití. Lovecké, pastevecké, válečné, bojové a společenské psy pak specifikovali podle místa jejich původu. Termíny „válečný“ a „bojový“ se zhusta překrývaly, ba splývaly, mnozí lovečtí psi byli zároveň váleční i bojoví a všichni dohromady tvořili společnost člověku, který je měl nejenom pro užitek, ale i jako společníka a přítele.
Co měli starověcí psi, účastnící se válečných tažení svých pánů nebo vehnaní do cirků, společné? Extrémní výšku a extrémní hmotnost při zachování pružnosti a pohyblivosti! Jinak to byli povětšinou kříženci asijských, respektive keltských psů a psů toho či onoho regionu, v němž se Keltové usadili. Jedná se tedy o křížence asijských psů s původními psy Řecka, Itálie, Francie, Španělska, Portugalska, Británie... Keltští psi se nekřížili snad jenom se psy germánskými, nebo Germáni se „kamarádšoftu“ s mnohem početnějšími Kelty vyhnuli tím, že se vždy před nimi stáhli do hlubokých lesů. Proto byli lovečtí psi starých Germánů, poté býkohryzové, špicové, velcí černí prapudlové atd. atd. molossům, ba i dogám vzdáleni.
Antičtí autoři hovořili o těchto typech velkých psů:
Hyrkánští psi. Psi pocházející z rozlehlé oblasti Asie (Hyrkánie), do níž patřila i střední Asie a Zakavkazsko. Znamená to jedno jediné - byli to prapředci dnešních středoasijců, kavkazanů, kangalů, akbašů a karabašů.
Hibernští psi. Psi pocházející z Irska (Hibernie). Byli dováženi pro zápasy v římských cirkách a určitě měli mnoho společného s dnešním irským vlkodavem a skotským jelením psem.
Germánští psi. Mohutní lovečtí psi, nižší než dogy a lehčí než mastifové, určení k lovu jelenů a divokých kanců, podobající se stavbou těla a hmotností mastinům, tvarem hlavy a čelistí boxerům.
Épeirští psi, nebo též peloponnésští či molosští psi. Obrovští pastevečtí psi, převážně bílé srsti, potomci psů Keltů. „Nejčistší“ typ asijských psů nalézajících se mimo území střední Asie, bez příměsi dogovitých nebo chrtovitých typů, produkt cílené plemenitby pastýřů, sledující co největší výšku a hmotnost zvířete. Proslavení pastevečtí psi. Tak jako se z molosských a épeirských pastevců stali proslavení válečníci, tak se i jejich psi stali proslavenými válečníky a bojovníky.
Britští psi. Potomci psů Keltů a „ostrovních“ typů psů. Díky chladnějšímu klimatu a využívání při lovu v hlubokých lesích psi ještě více zmohutněli, osvalili se a časem se jim i poněkud zkrátila a rozšířila čenichová partie, což byl „technický předpoklad“ ke správnému zahryznutí se do zvěře (anglický mastif, mastif, bulmastif).
Hispánští psi. Potomci psů Keltů, nebo Keltové doputovali i do Španělska (španělský mastin, pyrenejský mastin, pyrenejský horský pes).
Lusitanští psi. Římská provincie Lusitania v srdci Portugalska. V 7. století před n. l. přišli do Lusitanie přes Pyreneje Keltové se svými psy (estrelský pastevecký pes, Castro Laboreiro, alentejský rafeiro).
Iberští psi. Zmiňuje se o nich Plinius, Apuleius, Vergilius, Columella. „Rozloha Ibérie, kterou dnes nazývají Hispánie a nikoliv Ibérie, je značná a na jednu zemi téměř k nevíře... Podle mne ji kdysi spolu s domorodci obývali Keltové, kteří přešli Pyreneje, a tak vznikl název Keltibérové,“ napsal Appiános ve Zrodu římského impéria. Všichni historici se shodují v tom, že pes Keltibérů, snad předků i dnešních Basků, je pes typu mastina. Byl to ochránce stád a obávaný vlkobijec (španělský mastin).
Asyrské dogy. Krátkosrstí psi, importovaní do Asýrie z Hyrkánie. Znal je Sumer i Babylónie, vlastnili je i Peršané.
Indičtí psi. Kříženci mongolských pasteveckých psů s indickými typy loveckých psů. Jako válečné psy je užívali i Peršané.
Alanští psi. Psi barbarského kmene Alanů, pastevců a obávaných válečníků pocházejících ze Zakavkazska. Jejich pes, odlišující se od dog i mastifů, jak dokládají i středověké kynologické knihy věnované lovu a loveckým psům, je jedním z prapředků španělského mastina, neapolského mastina, bordeauxské dogy, argentinské dogy, brazilské fily...
Ačkoli se díky stěhování národů a válečným výbojům molossové zabydleli v různých koutech tehdejšího světa, jejich pravlastí bylo území Hyrkánie, později zvané Turkestán. Z toho zákonitě vyplývá:
Psem stepního lidu sekeromlatů, předků Keltů, kteří zaplavili celou Evropu a Malou Asii, byl prapředek dnešních asijců.
Psi střední Asie představují genetický základ většiny starověkých molossů, a tudíž i současných tzv. molossoidních a některých dogovitých plemen.
Nejstarobylejším olbřímým plemenem v pravém slova smyslu je současný středoasijec, a to ten, jehož prapředek zůstal s částí populace lidu střední Asie ve své domovině. Nikdy nebojoval v cizině, nikdy nebyl cvičen k agresivitě vůči člověku, naopak, lidem nebezpeční jedinci byli utráceni. Sloužil jako čistě pracovní pes - doprovázel a chránil stáda před dravou zvěří a střežil lidská obydlí. Nikdy se nekřížil se psy jiných regionů. Region představoval oblast mnohem větší než několik Českých republik, přičemž počet obyvatel i psů na kilometr čtvereční činil... Představte si jednu blechu ve Stromovce!
|
|
