|
|
|
Křesťané a psi
Roku 64 n. l. pohltil značnou část Říma požár. Na spáleništi, zčásti uhašeném i slzami Římanů, dal císař Nero vybudovat moderní čtvrtě a okázalými bohoslužbami hleděl usmířit hněv bohů. Lid však správně tušil, že požár dal založit sám psychicky vykolejený císař, bratrovrah, matkovrah a vrah své těhotné ženy. Tacitus v Letopisech napsal:
„Ale ani pomocí lidskou, ani štědrým rozdáváním císařovým či usmiřováním bohů se nedala zažehnat zlá pověst: věřilo se dál, že požár byl nařízen. Aby tedy těm řečem učinil přítrž, nastrčil Nero viníky a ztrestal obzvláště promyšleně lidi nenáviděné pro neřesti a obecně zvané ‚křesťané‘. Původce toho jména Kristus byl za vlády Tiberiovy ztrestán od místodržitele Piláta z Pontu smrtí; leč zkázonosná pověra, pro okamžik potlačená, propukla znovu nejenom po Judeji, kolébce toho neštěstí, nýbrž také ve Městě (míněn Řím - poznámka autorky), do kterého se zevšad stéká a pilně provozuje všecko zločinné a hanebné. Byli tedy nejdříve zatčeni ti, kteří se přiznávali, potom na jejich udání obrovské množství, a usvědčeni ani ne tak ze zločinu žhářství, jako z nenávisti k lidskému pokolení. Jejich poprava byla spojena s potupou: byli oblečeni v kůže šelem, aby zahynuli roztrháni psy, nebo přibiti na kříž, kde po setmění hořeli místo nočního osvětlení... Proto ačkoli šlo o zločince hodné trestů nejpříkladnějších, litovali jich, jako by hynuli nikoli v zájmu státu, nýbrž pro ukrutnost jednotlivcovu.“
Děj jednoho z nejznámějších historických románů Henryka Sienkiewicze Quo vadis se odehrává za Neronova panování ve starém Římě. Rozmařilost a nedostatek morálky vyšších vrstev i bída a utrpení lidu rozvracejí společnost. Proto povstává nové náboženství - křesťanství, jehož hlavní náplní je láska k bližnímu. Protože nezvítězil Spartakus, zvítězil Kristus. Když nesvobodný lid, zejména otroci, nedosáhl ozbrojeným bojem osobní svobody občanské, skrze Krista dosáhl svobody duchovní. Sienkiewicz napsal svůj román po dlouholetém studiu historických materiálů antických autorů, zejména Tacita.
Co viděla obraznost romanopiscova?
Zaskřípaly železné mříže a v okamžiku se aréna naplnila zástupem lidí oděných do koží. Uprostřed kruhovitého prostranství poklekali jeden vedle druhého, paže zvednuty vzhůru. Diváci se domnívali, že je to prosba o slitování, a rozlíceni takovou zbabělostí začali dupat, hvízdat a řvát, aby byla vpuštěna zvěř. V tom se ze středu huňatého zástupu rozezněla píseň, jakou římský cirk uslyšel poprvé: Christus regnat! Lidí se zmocnil úžas. Kdo je ten Christus, který kraluje v ústech těchto lidí, majících zemřít?
„Ale už se otevřela další mříž a do arény se s divokým štěkotem vřítily celé smečky psů: obrovských žlutých molossů z Peloponésu, pruhovaných psů z Pyrenejí a psů z Hibernie, podobajících se vlkům; všichni byli úmyslně vyhladověni, měli vpadlé boky a krvavé oči. Vytí a kňučení naplnilo celý amfiteátr. Křesťané dozpívali a klečeli te bez hnutí, jako by zkameněli. Psi, ucítivše pod zvířecími kůžemi lidi a udiveni jejich nehybností, nenacházeli dost odvahy vrhnout se na ně ihned. Někteří se vzpínali na stěny lóží, jako by se chtěli dostat až k divákům, jiní běhali zase dokolečka a zuřivě štěkali, jako by pronásledovali nějakou neviditelnou zvěř. Lidé se rozhněvali. Zavřeštěly tisíce hlasů. Rozdráždění psi hned přiskakovali ke klečícím postavám, hned zase couvali, cvakajíce zuby. Až konečně se jeden molosský pes zakousl svými tesáky do paže ženy klečící vpředu a přitáhl si ji k sobě.
V tom se už mezi křesťany vrhly desítky psů, jako by jim první pes prorazil cestu. V aréně se vytvořila zmítající se klubka psů a lidí. Krev tekla teď z rozsápaných těl proudem. Psi si navzájem vytrhávali z tlam krvavé lidské údy. Nakonec bylo jen tu a tam vidět jednotlivé klečící postavy, které však v zápětí obsypávaly pohyblivé, vyjící smečky.“
Do arény začali vhánět další křesťany, zašité do zvířecí kůže. Zchvácení psi je už nechtěli rozsápávat. Lehli si a těžce oddychovali. Tu začali nespokojení, krví zpití diváci křičet, aby pustili lvy. Psi, sotva je spatřili, shlukli se do jednoho chumlu na protější straně kruhu, tiše kňučíce. Lvi se vrhli na křesťany. A bylo vidět strašné věci: hlavy lidí mizející v jícnech tlam, prsa rozervaná jediným zásahem tesáků, vyrvaná srdce a plíce, bylo slyšet praskot kostí, nelidský křik, chvílemi potlesk, chvílemi řev, vrčení, cvakání zubů a vytí molosských psů, chvílemi jen sténání... V tom pustili do arény tygry od Eufratu, numidské pantery, medvědy, vlky, hyeny a šakaly. V řevu, ve vytí a skučení ozýval se tu a tam v lavicích mezi diváky pronikavý, křečovitý smích žen, které byly u konce svých sil. Lidem se udělalo nevolno.
„Avšak snadnější bylo zvířata do arény vpustit než je odtamtud vyhnat. Caesar však našel způsob, jak od nich arénu vyčistit, způsob, který znamenal nové vyražení pro lid.“ Ve všech průchodech mezi lavicemi se objevily zástupy černých Numidů s luky v rukou. Štíhlá černá těla se zakláněla, natahujíce pružné luky a vysílajíce střelu za střelou. „Vlci, medvědi, panteři i lidé, kteří zůstali ještě naživu, padali jako skoseni jeden vedle druhého. Zvířata skučela bolestí. Zvířecí drobotiny se zmocnila panika, pobíhala jako pomatená po aréně a tloukla hlavami o mříže, ale šípy svištěly a svištěly tak dlouho, dokud vše, co bylo živé, nekleslo k zemi v posledních smrtelných křečích.“
Hrozné? Jistěže! Vztah křesťanů, zejména katolické církve, byl a je ke psům odtažitý, ba nepřátelský snad i za to, co prvotní křesťané zkusili od psů v římských cirkách. Zdá se vám toto tvrzení přehnané? Vždy mnohé pověry, bezpečně fungující také na počátku 3. tisíciletí, mají své kořeny ve starém Řecku a Římě! Křesťané si neuvědomili, nebo si uvědomit nechtěli to, co pochopil řecký křesťan, církevní spisovatel Órigenes, který zemřel roku 254 n. l. Tvrdil, že Kristova krev prolitá na Kalvárii neposloužila jenom lidem, ale i andělům, hvězdám, všem tvorům. Církevní otcové si neuvědomili, že psi byli stejní mučedníci jako křesťané! Órigenes, průkopník křesťanství, byl 200 let po své smrti prohlášen za kacíře! Křesťanská církev ihned po svém uznání za církev oficiální (roku 313 n. l.) začala pronásledovat za přispění státní moci a později inkvizice „pohany“ a heretiky (kacíře) stejně sveřepě a krutě, jako byli pronásledováni prvotní křesťané...
Novodobého člověka však v jeho krutém chování ke psům nic neomlouvá. Tisíce „neárijských“ židovských psů byly zpogromovány nacisty v Rakousku, Německu a v polských ghettech, věrní čeští voříšci zahynuli spolu s mužskými obyvateli obcí Lidice a Ležáky, chladnokrevně jsou popravováni udušením ve smyčce či injekcí vysloužilí závodní chrti greyhoundi, na tisících bíglů s odoperovanými hlasivkami jsou konány pokusy ve prospěch zisků farmaceutického a kosmetického průmyslu... Továrnami na smrt se staly psí útulky v Německu. Přistavené kontejnery se plní mrtvolami „humánně utracených psích zabijáků“, kteří neublížili kuřeti. Kdo z lidí je ochoten zatížit si svědomí tak bezcitným činem, jako je odejmutí a usmrcení mírného, rodinou milovaného zvířete? Politici, špinavého výdělku chtiví veterináři, „odborníci“ testující „agresivitu“ zvířete, část veřejnosti neschopná samostatně uvažovat, a proto manipulovatelná médii. Budeme k nim patřit i my, když před soudobými cézary, kšeftaři a krvechtivou lůzou skloníme hlavy!
|
|
