|
|
Psí gladiátoři
Gladius znamená latinsky meč. Gladiátorské hry, „hry pořádané úřadem lidu“, byly zápasy šermířů ozbrojených meči. Tato „zábava“ se zrodila v Etrurii a přes Campanii pronikla do Říma. Šermířské zápasy byly „kulturní vložkou“ při pohřebních obřadech - měly rituální povahu a jejich cílem byla smrt protivníka. Byla to vzrušující podívaná a jediný, kdo si neužil, byl nebožtík.
V Římě zápasily poprvé roku 264 před n. l. tři dvojice etruských gladiátorů, a to při pohřbu na dobytčím trhu. Dějištěm zápasů se stalo i fórum, pak cirk. Za římské republiky se gladiátorské zápasy ještě nestaly součástí státních her, jako například závody jízdní: závodníci stáli s bičem v ruce na vozech - dvou nebo čtyřspřeženích - a vždy čtyři vozy najednou objížděly cirkus celkem sedmkrát. Římský Circus Maximus za císaře Traiana pojal 80 tisíc diváků. Zápasy gladiátorů si nakonec vynutila jejich vzrůstající obliba ve všech vrstvách obyvatelstva i zvrhlost císařů, zejména Nera a Hadriana. Koncem 1. století před n. l. se pro hry již stavěly amfiteátry, což byla starověká obdoba Parku kultury Julia Fučíka.
Pro několik desítek „ranařů“ se hry staly výnosným podnikáním. „Zboží“ - lidí i zvířat - nebylo nikdy dost, nebo cirk jich zaživa pozřel tisíce a milióny. Nejdříve se muselo investovat do zařízení, tj. nakoupit otroky a najmout zápasníky, postavit pro ně kasárna, živit je, nakoupit zbraně, pro výcvik zřídit gladiátorskou školu. Tyto speciální školy byly zprvu soukromé, pak si však senát i císaři uvědomili, že není radno, aby měli soukromníci vlastní, značně početné ozbrojené a vycvičené čety hrdlořezů. Proto byly v mnoha římských městech vystavěny „moderně“ vybavené státní školy, jenom v Římě byly čtyři. V Capuy cvičili šermíře Thráka Spartaka...
Gladiátoři byli vybíráni z válečných zajatců, otroků a zločinců odsouzených k smrti, k zápasům s jinými odsouzenci či zvířaty, ad bestias. Z hmotných důvodů se hlásili, nedbajíce rizika, též propuštění otroci, cizinci, ba i chudí občané. Vzhledem k sociálnímu složení gladiátorů bylo toto krvavé řemeslo v opovržení.
Když se diváci navolili krve zápasníků, vražedného boje muže proti muži, byla do cirků vehnána zvířata. Lvi, medvědi, býci, sloni, psi... Zvířata, děti přírody, stísněná na malém prostoru cirku, vyděšená jeho mrtvolným puchem, pachem strachu obětí i pachem lůzy, útočila na lidské oběti, rvala se mezi sebou. Zvířata, záměrně vyhladovělá, ztýraná a vystresovaná, většinou bojovat nechtěla. Zvířata loví jenom z hladu či pro své mladé, nikoli pro zvrhlou potěchu, z krvežíznivosti, ze sportu... Zatímco duše zvířete je čistá jak duše anděla, „není žádné zlo na světě, aby se nedalo nalézt u člověka,“ napsal Plinius Starší v Kapitolách o přírodě.
„Císař Probus poskytl Římanům radovánky nebývalého rozsahu a rozdal jim i peníze,“ psal v Portrétech světovládců Flavius Vopiscus Syrákúský. „V cirku uspořádal velkolepý hon s tím, že celý úlovek připadl lidu. Celý cirk upravili jako les, kde se zelenalo svěží listí. Potom vpustili všemi vchody tisíc pštrosů, tisíc jelenů, tisíc divokých prasat, také daňky, kozorožce, divoké ovce a ostatní býložravce, kolik jich mohli držet v zajetí nebo porůznu sehnat. Potom vpustili lidi.“ Nastala řežba přeukrutná, jatka krvavá, každý si odnesl, co zabil.
„Druhého dne předvedli v cirku během jednoho představení sto hřívnatých lvů, jejichž řev vzbudil zdání, že hřmí. Všichni byli pobiti, když vybíhali z podzemních kobek, ale nebyla to vzrušující podívaná, protože zvířatům chyběla zuřivost. Mnozí byli zastřeleni šípy, protože se nechtěli dát do útočného boje. Předvedli sto afrických levhartů, sto syrských, sto lvic a zároveň tři sta medvědů, ale bylo to spíše představení pro efekt nežli pro požitek.“
Každý, kdo v Římě něco znamenal, musil zápasům, pořádaným císařem, přihlížet. Nepřítomnost toho či onoho prominenta omluvila pouze smrt na jazyku či služební pobyt v daleké cizině. Žádné zavírání očí, omdlívání, natož grimasa zděšení či hnusu, urozená paní! Naopak, co chvíli vzkřikněte Ave, caesar!, nadšeně tleskejte a usmívejte se! Že gladiátorovi vyhřezly vnitřnosti, že medvěd ryčí a mává uatými tlapami, že lev stahuje z kůže vyjícího psa... No a co? Ave, caesar!
Našli se tací, co chovali k zápasům neskrývaný odpor - básník Petronius, Cicero, Seneca..., ale ti všichni, odpadlíci a domýšlivci, skončili špatně! Dobře jim tak! Ave, caesar!
Toto si dovolil napsat Cicero Markovi Mariovi o hrách pořádaných Pompeiem.
„Co tady ti prosáčkové obdivovali, to by tobě žádné potěšení nepřineslo. Také nevěřím, že bys toužil po atletech, když jsi pohrdl gladiátory...
Byly tu ještě štvanice na dravou zvěř, po dvou denně, pět dní za sebou. Co na tom může mít vzdělanec za potěšení, když je slabý člověk trhán daleko silnější bestií nebo když je nádherné zvíře prokláno oštěpem?
Poslední den patřil slonům. Byla to podívaná, která vyvolala u obyčejných lidí a u lůzy velký podiv, nebylo to však nic zábavného. Naopak, nakonec z toho vyplynula jakási lítost, že tato zvířata mají něco společného s lidmi.“ Protistátní řeč jak vyšitá! Cicero, politický řečník, republikánský úředník a filozof, byl jak velmi moudrý člověk, tak „chronický rejpal“, a proto strávil část života ve vyhnanství. Ave, Cicero!
Když nechtěla zvířata bojovat mezi sebou, pobíjely je meče gladiátorů a šípy černých Núbijců. Když i to diváky omrzelo, přišla řada na křesťany...
|
|
