zpět O PSECH. VŠE, CO VÁS ZAJÍMÁ: ŠTĚNĚ Smát hlouposti lidí a plakat nad osudy psů v jejich rukách. Za to, že si chce hrát, nenaplácám štěně, natož desetileté zvíře, které je v přepočtu na lidský věk starší než já. Nevím, jak paní majitel ka zmíněného kokra či pan cvičitel, ale já chovám úctu jak k starým lidem, tak k starým zvířatům! Naplácat starého psa za jakýkoli přečin je nedůstojné - člověka i psa. Naplácat starého psa de facto za nic je navíc i projev necitelnosti a nelásky. Naopak, každý se má od srdce radovat, když si jeho staré zvíře chce hrát. Znamená to totiž, že je stále zdravé a čilé a že pohyb přiměřený jeho věku mu prospívá. Kokřík žije v bytě, kde má minimum pohybu a minimum zajímavých vzruchů, kde nesmí štěkat, kde se nesmí plést pod nohy..., a tak leží na svém pelíšku a sní o polní cestě vedoucí na louku plnou květů. Namísto pochvaly a házení míčku majitel ka psa potrestá a začne ho „na stará kolena“ cvičit. K čemu? Proč? Aby se nemusela ani v nejmenším namáhat, aby mohla dřepět na lavičce, zevlovat po lidech a drbat se známou. Jít se psem na vycházku a namísto procházení se, sportování a aportování oblíbené hračky kokříka odložit, znamená opět ho odsoudit k nečinnosti a k nudě. Cvičitelova rada je rada nad zlato. Až na to, že toto zlato je falešné. Ke hře nikdy nenutíme unavené či ospalé štěně. Odpočinek a spánek jsou pro každé mládě životně důležité! Když zvíře několik dní nespí, uhyne na stres! Při hře pejskovi nenásilně vysvětlíte, že člověka nelze citelně štípat a kousat, stejně jako nelze surově mordovat psí sourozence nebo rodiče. Při hře se vás štěně naučí nenásilným způsobem respektovat. Štěně velkého plemene musí navíc pochopit, že na vás nikdy nebude mít, a to ani fyzicky, ani psychicky. Štěně se nikdy neurazí, že prohrálo, protože fenka-matka a pes-otec jsou také chytřejší, hbitější, silnější než ono. Vaše převaha musí být láskyplná a poučná, nikdy surová a dryáčnická. Když vyhrajete nad dcerkou šachy, také jí neřeknete, že je duševně zaostalá, přeplavete-li coby dospělák rybník rychleji nežli synek, nevysmějete se mu, že plave jak zednická tříska. Naopak, oba ubezpečíte, že jsou chytří a šikovní a že příště vás určitě porazí, že příště vám to „nandaj“! Při hře s několikaměsíčním štěnětem velkého plemene (dobrman, rotvajler, mastif, mastin, kavkazan, středoasijec atd.) je dobré hrát si po psím a přirozeným způsobem mu tak vysvětlit svou nadřazenost. Zvíře stojící na nejvyšším stupni hodnostní stupnice (alfa-zvíře) si rádo hraje na „kořist “ a dává se při hře „lovit“ psychicky a fyzicky slabšími, tudíž podřízenými jedinci. Když jsme se s Aurou honili, byla jsem to já a můj muž, kdo jsme před rozjásanou fenečkou „v hrůze“ prchali jak králíci. Když nás dostihla, překulili jsme ji na zádíčka nebo lehce přimáčkli k zemi, což je opět gesto nadřazeného psa,a „prchali“ dál. Naopak, když si středoasijka Aura hrávala s malými plemínky, byla to ona, kdo před smečkou ňafajících čivav, ratlíků, jezevčíků a pudlíků „prchal“ jak bzuk. U malé Adélky jsem se kdysi dopustila té chyby, že jsem na ni „dupla“ a ona blahem ječela a lítala v kružnicích po zahradě jak dál kově ovládaný model letadýlka. Ona byla „pronásledovaná kořist“, a tudíž „větší pes“ než já. Než pochopila, že opak je pravdou, zhusta „odmlouvala“, postavila si hlavinku, ba na mne zavrčela. Protože byla velmi inteligentní a velmi jsme se milovaly, po několika „psích“ kárajících gestech z mé strany rychle pochopila, že paninka jsem já. Celých třináct let pak byla něžnou, mazlivou a poslušnou psí holčičkou. Na štěně mluvte a vše, co se kolem něj děje, mu vysvětlete, každý předmět, který je zajímá, mu dejte očichat, každého známého člověka i zvíře pojmenujte. Když řeknu Auře: „Jdi se mrknout, jestli nejde David!“ zvedne se a jde k brance. Myslí si však své, protože kluka cítí, vane-li příznivý vítr, na dva kilometry daleko. Když psům oznámím, že pán odjíždí do Prahy, jdou si po svém a nečekají, že se za chvíli vrátí z města. Učit psa „mluvit“ je ta nejlepší hra na světě. Také plavat, hledat stopu milovaného člověka, aportovat... Formou hry naučíte svého psa poslušnosti, nemusíte s ním lozit na cvičák. Mičuda se honí, slepička, kočka, listonoška nikoliv. O peška se přetahujeme, o pánovy kalhoty nikoliv. Pro každou činnost mějte stále stejné pojmenování. Že není kynologické? Co je komu do toho, jak se svým psem komunikuji! Zatímco někdo zařve na psa „Ke mně!“ já se polohlasně podivím: „Paní, kam jdete?“ a efekt je stejný. Když se jako malá rozběhla za cizím psem a nebyla k přivolání, zahlaholila jsem na ni „Auro, tak ahóóój!“, otočila jsem se na kramflíčku a šla domů. V tu ránu byla u mně, poněvadž takto se s mužem loučíváme, když jeden z nás kamkoli odchází či odjíždí. „Tak ahoj!“ loučím se tklivým hlasem se psy, když odcházím z domu. „Ahoj!“ jásavě zdravím, když se odněkud vracím. Psi tyto dva pozdravy lišící se délkou slov a intonací hlasu nikdy nezamění. Kočky prý nejsou tak chápavé a učenlivé jako psi. Nemyslím si to. Ve své knížce O převtělování lidí i zvířat jsem popsala, jak jsem si kdysi hrávala s kocourkem Mikešem na „ztraceného“ kocoura,na „nemocného“ kocoura, na „honějí“ kocoura... a jak tyto hry kocour miloval. Podobné „praštěné“ hry jsme vymýšleli i pro malou Auru. Ráda si je zahraje i dnes, kdy jí táhne na devátý rok. Při hře, mazlení a „povídání si“ naučíte zvíře porozumět vám i beze slov. Pes čte ve vašem pohledu, pochopí mluvu vašich gest, záhy dekóduje postoj vašeho těla, rozlišuje různé druhy písknutí, lusknutí prsty... Pes vycítí vaše duševní rozpoložení i čichem - analyzuje váš pot, neboť jinak páchne pot vystrašeného člověka, jinak smutného, jinak šťastného... Zvíře pozorně sleduje výraz vašich očí, váš úsměv... Smějte se na zvíře, bude se smát s vámi! „S úsměvem jde všechno líp!“ platí i v soužití s vaším psem. Se štěnětem, zejména v období socializace, by si měli hrát všichni členové rodiny, muže nevyjímaje. Není to nic dětinského hrát si se štěnětem, naopak.Každý zkušený „pejskař“ ví, že ten, koho si štěně v tomto pro jeho psychiku významném období zapíše do srdéčka, ten už v něm navždy zůstane. Vyloučíme-li se z časových či jiných důvodů ze štěněčích her, nikdy k nám pes nepřilne tak, jak si později budeme přát. Ani „chlap jako hora“ či seriózní pán v nejlepších letech se nemusejí stydět za lásku k psímu miminu a za skotačení se štěnětem na zahradě u domu. Že se vám soused pošklebuje? No a co? Vždyť hlupáci nic jiného neumí! V každém případě je nutné kontrolovat, s čím si štěně hraje, aby si neublížilo. Kus měkkého dřeva se dříve či později rozštípe na drobné třísečky, které se jak jehly zabodnou do jazýčku, dásní a patra. Při jedné vycházce jsem si utrhla z keře prouteček, který mi rozdováděná Aura vytrhla z ruky. Pojednou vidím, jak chroptí a zmítá se v podivném záchvatu. „Kristepane, že ten klacík spolkla a dusí se!“ vyděsila jsem se. Ani ve dvou jsme nedokázali udržet zmítající se hysterické čtyřicetikilové štěně a podívat se mu do tlamy. Válela se po zemi a oběma packami si drásala tlamu. Když se mi podařilo se jí do krčku podívat, viděla jsem jen krvavé sliny a pěnu, jak si drápy zranila dásně, jazyk a patro. Po smyku jsem ji odtáhla z psí loučky a do ruda ubrečená mávla na taxík. Zastavil, ale když viděl psa „se vzteklinou“ a ženskou se „zarděnkami“, ujel. Druhý taxík nás naložil a odvezl na veterinu, neboť taxikář byl pejskař a lidumil. V narkóze zjistili, že ohebný proutek se Auře zaklínil za stoličkami tak, že vedl jako most napříč patrem. Vyndat jej kleštičkami bylo dílem okamžiku. Bez pomoci člověka by však pes uhynul stresem.