zpět O PSECH. VŠE, CO VÁS ZAJÍMÁ: ŠTĚNĚ Ke zklamání čumilů jsem dočubičkovala k břehu a k jejich údivu se vynořila oblečená v letní kombinéze. Vlezla jsem do vody v šatech, abych se nenastydla, to dá rozum! A hlavně jsem neměla s sebou plavky! Popadla jsem rozchechtanou psici a šly jsme dom. Cestou jsem si trpce pomyslila: „Mě, svou paninku, zachraňovat nejde, aby si nesmočila řiť, a za nějakou blbou mouchou skočí do té největší hloubky!“ Teprve v chládku domu, kdy už mi slunce nepřehřávalo šedou kůru mozkovou, mi to došlo: „Vždyť ona, čubinka chytrá, z mého hlasu dobře poznala, že se topím jenom jako! Kam by tedy lozila?“ Když si se štěnětem nepovídáme, nýbrž na ně od rána do večera pouze křičíme, budeme muset křičet čím dál tím víc, aby nás dospělý pes vůbec poslechl. Nakonec v krizové situaci neposlechne. O křikem vychovávaném spolužákovi mého syna babička Sehnerovic pravila, že je „okřičený“. Ať na něj máma řvala, jak chtěla a co chtěla, Alois ji neposlechl. Babička mu však jemným hláskem pravila: „Lojzíku, buď tak hodný, nedonesl bys mi hrníček vody, já už mám staré nohy?“ a Alois málem převrhl stůl, jak ochotně vyskočil. „Jsi šikovný chlapec, děkuji ti!“ pochválila jej, když jí s vyplazenou špičkou jazyka přinesl plnou sklenici, aniž ukápl na zem. Lojzík byl nešťastné, řezané, okřičené a zrazené lidské štěně, které si svou mámu nezasloužilo. Každé dítě by mělo mít laskavou, citlivou matku a tátu, který má na ně vždy čas, každé domácí zvíře hodného, laskavého pána. Nebudeme pak muset řešit kriminalitu mladistvých a agresivitu psů. Jak to vypadá, když štěně „zlobí“? Je neposedné, doráží na vás, abyste si s ním hráli, skáče na vás zablácenými tlapami a oliizuje vám nos, při venčení poslušno instinktu následování odbíhá za každým cizím člověkem, nechce spát tehdy, když se chce spát vám, bez varování vypustí loužičku, při jídle stojí v misce a pak tlape po bytě, rozcupovalo vám spořitelní knížku a posvačilo vaše daňové přiznání? Vede-li si takto a podobně vaše štěně, tak nezlobí, nýbrž se chová naprosto přirozeně, a jeho temperament a touha po poznání jsou známkou toho, že ve zdravém těle přebývá zdravý duch. Jediný zádrhel vidím v tom, jestli vám to sežrané daňové přiznání sežere berňák! Za pravé „zlobení“ považuji pouze projevy agresivity vůči člověku a zvířatům, a ty je potřeba vymycovat. Důsledně, nekompromisně. Nikoliv bitím, nýbrž použitím takzvaných psích kárajících gest. O tom si povíme podrobněji v kapitole věnované výchově štěněte. Pamatujme si, že ten, kdo si hraje, nezlobí! Hra je nejbáječnější činnost na světě. Hra je pro život důležitá a potřebná tak, jak je pro život důležitá a potřebná práce. Že se bez práce kliďánko obejdete? Kdeže! Žádný inteligentní člověk není „naprogramován“ tak, aby bez užitku, bezcílně proflinkal život. Hrají si lidé i zvířata, věk nerozhoduje. Nejvíce si hrají mláďata. Hra je učí myslet, patřičně se v té či oné situaci chovat a jednat, hra jim posiluje svalstvo, protáhne kostru.Lidé hrají sportovní hry, psi taktéž, lidé luští křížovky v novinách, psi řeší rébusy, které jim denně přináší život s člověkem a v blázinci zvaném civilizace. Na rozdíl od člověka si pes nikdy nehraje na to, čím není. Míček je báječný vynález. Štěně ho chvíli nosí, chvíli kouše, ale k tomu, aby se míč kutálel či létal správným směrem, je nutná ruka člověka. Pešek také není k zahození, ale k přetahování je nutný psí bráška nebo páníček. Každá hračka ožije teprve tehdy, když s vámi hraje parťák, dobrý kamarád. Se štěnětem si hrejte pokaždé, když vás k tomu vybízí. „K bezva hře jsem vždy připraven!“ říká šibalský úsměv pejsánka. Nedejte se ke hře nutit a přemlouvat. Jsem-li seriózní -átiletá dáma s poněkud těžší zádí a nadstandardně vyvinutou hrudí, neznamená to, že se v parku uvelebím v hodobóžovém kostýmku na lavičce a že budu tlumeným, syčivě výhružným hlasem psího chudáka sekýrovat, aby se i on choval seriózně a slušně - seděl a hezky se koukal, jak si psí šťastlivci hrají. To bych byla pořádně nudná matróna! Do parku nebo na psí loučku nutno vyraziti v psím oblečku a psích botkách, s kapsami plnými psích hraček a s hlavou plnou konstruktivních psích her! V poradně jednoho „psího“ časopisu vznesla čtenářka dotaz: Co má dělat, když desetiletý pes, tuším, že to byl kokršpaněl, si chce hrát. Majitel ka dřepí v parku na lavičce, pejsek na ni doráží a žadoní, aby mu házela míček. Nepomáhá ani to, že „pes dostane přes zadek“, pes si chce hrát! Odpověď zněla v tomto duchu: Jde o nežádoucí činnost psa! Pes si takovéto nedisciplinované chování skutečně dovolit nesmí, takže ať majitelka se psem cvičí odložení! V reálu to má správně vypadat tak, že dáma sebou kecne na lavičku a psa odloží, aby neotravoval. Jakmile se kokřík hne, musí být potrestán. Inu, něčím se lidé živit musí, a tak jsou tací, co radí a radí a radí - úplné zhůvěřilosti .Své jakés takés zkušenosti se služebními plemeny, zejména s německými ovčáky, uměle roubují na psy pastevecké, lovecké, severské i společenské. Když takovéto rady jednou za čas čtu, nevím, mám-li se smát či plakat. Na další stranu