zpět O PSECH. VŠE, CO VÁS ZAJÍMÁ: ŠTĚNĚ Určitým řešením je vyčlenit jednu místnost - holobyt - pouze pro psa. Ne každý však vlastní vícepokojový byt, aby mohl jednu místnost obětovat pro tyto účely. Příručky radí zásobit štěně hračkami, aby například namísto závěsu kousalo hadrového peška... Obávám se, že štěně vždy považuje za správného toho peška, kterého my považujeme za nesprávného. Když mi pes roztrhal dlouhé záclony, tak jsem je zkrátila, aby za ně netahal a nezabila ho padající těžká garnýž. Pochopila jsem, že nesmím dát psovi na hraní starou pantofli, aby z něj nebyl švícko-amatér a nezkoušel příštipkařit na pantofli nové, na níž citově lpím. Štěně se pak diví, proč jedna bota je na hraní a druhá bota je Fuj! Někomu se osvědčilo umístit štěně do ohrádky vystlané novinami. Záleží na plemeni, neboť jedno štěně vám mezi šprclíky ohrádky hravě projde, druhé ji dříve či později přetraverzuje nebo se do ní opře a putuje i s ní po místnosti. V případě ohrádky bych se bála, že štěně prostrčí příčkami hlavičku, uvízne, zpanikaří a uškrtí se. Předměty se ohryzávají i proto, že nám rostou zuby! Stejně jako má batole instinktivní puzení strčit si vše do úst a žmoulat, ohryzává štěně vše, co mu padne do oka. Masíruje si dásně a masíruje i naši trpělivost. Protože nejsme lidé prchliví a nelpíme na zbytečných krámech a haraburdí, jimž říkáme bytová dekorace, štěňátko nehubujeme a nepleskáme, nýbrž usměrňujeme. Popadne botu, my mu ji vezmeme, řekneme Fuj! a podstrčíme mu namísto ní jeho oficiálně schválenou hračku. Vsaďte boty, že bude stejně rozmrzelé jako naše dítě, když mu odebereme budíka a vnutíme panenku, jež je už dávno „neba “. Štěně si nerado hraje samo, protože po svých vlčích předcích zdědilo smysl pro kolektivní hry. Proto si s ním co nejvíce hrajme, aby vybilo svou atomovou energii smysluplně a neškodně. Každý dospělý pes sem tam podlehne kousací recidivě. Cupuje pánovy věci z lásky, protože z nich cítí pach milované osoby. Jednou za čas se tohoto přestupku dopustí i Aura. Vytknu jí, že je dětinská až hloupá, ale hlavu jí neutrhnu. Pes může ničit zařízení bytu i proto, že chce na sebe upoutat pánovu pozornost a jiný způsob nezná. Tímto de facto infantilním chováním žadoní: „Všímej si mě více, můj pane! Zanedbáváš mě!“ Smutné je, když si člověk nepřizná, že z nějakého důvodu neměl na svého psa v poslední době příliš času, a zvíře potrestá. Časté jsou případy, kdy pes ohryzává nábytek, dřevěné schody, dřevěnou dlážku v kotci, protože je stále sám a nudí se. Devastací prostředí upozorňuje na devastaci své duše. Pes potřebuje přítomnost člověka a pohyb, stále nové vzruchy a dojmy. Nemůžete-li mu takovýto život z pracovních důvodů dopřát, tak si ho pořiďte, až budete v důchodu a budete mít na něj čas. Koupíte-li psa dětem, které jsou přes den ve škole a pak na tenise nebo v kině nebo někde s kamarády a vy zas v práci a pak na nákupu a pak na návštěvě a pes se cítí v bytě jak Robinson na opuštěném ostrově, dopouštíte se, aniž si to uvědomujete, psychického a fyzického trýznění zvířete. Okousaný perský koberec je proti takovému utrpení hadr! Otázka zločinu a trestu je stará jak lidst vo samo. Ne vždy bývá trest úměrný provinění. Někdy je trest směšně nízký, někdy se nám zdá příliš vysoký. My si s tím hlavu lámat nebudeme, neboť nejsme zákonodárci ani soudci. Nemíníme si otázkou trestu lámat hlavu ani proto, že štěně zkrátka a dobře trestat nebudeme! Štěně se netrestá ani psychicky pomocí hlučného a nekonečného hubování a spílání, ani fyzicky štípavým proutkem, štulci či kopanci. Štěně se vychovává! Tichým hlasem laděným ve vyšších tóninách a odměnami v podobě pamlsku působíme na psa velmi pozitivně. Jen kladně odměňovaný pes je vnímavý k učení, protože jeho myšlení a pohyb neochromuje strach z trestu. Hlubokým hlasem a hlučností působíme na štěně negativně. Lidé si neuvědomují, jak účinný nástroj při komunikaci se psem je jejich hlas, jak citlivě na něj dokáže reagovat psí ucho. Bezpečně z našeho hlasu rozpozná, jakou máme náladu, vyčte z něj naše přání, dřív než nám mu dojde, myslíme-li povel vážně či nikoli. Pozná, zda křičíme o pomoc ze strachu či z „hecu“. Jednoho parného léta jsem šlapala vodu uprostřed řeky Lužnice a předstírala, že se topím, což nebylo díky mým plaveckým schopnostem až tak daleko od pravdy. Cílem mého snažení bylo, aby se Aura smočila a ochladila. Do vody se jí, dítěti turkmenských stepí, zaboha nechtělo. Nikdy žádné zvíře nenutím k něčemu, co je mu nepříjemné, násilím, a tak jsem šla na fenku od lesa, v tomto případě od řeky. K místu mého zápasu s vodním živlem se sbíhali ze všech stran čumilové, aby si s utopencem užili bezva zábavy, ale Auru můj boj o život nijak nevzrušoval. „Necitelná čubka!“ drmolila jsem chladem promodralými rty a polykala andělíčky. „Necitelná čubka“ ležela na břehu a pozorovala cvrkot. A modré vodní vážky. Když jí jedna frčela opovážlivě kolem čenichu a namířila si to nad vodu, neohroženě za ní skočila. Na další stranu