zpět O PSECH. VŠE, CO VÁS ZAJÍMÁ: ŠTĚNĚ Malinkaté štěně má na pár loužiček či bobánek nárok, neboť doposud nedokáže korigovat své vyprazdňování.Svěrač močového měchýře začíná plnit svou funkci až mezi třetím a čtvrtým měsícem. Stejně jako nevyšleháte proutkem čurajícího kojence, nekárejte, natož neplácejte za loužičku malé štěňátko! Pánbůh vás za to potrestá tím, že zatímco psovi začne svěrač dříve či později fungovat, vám naopak dříve či později fungovat přestane! Když jsme si přivezli Auru, srolovali jsme v celém bytě koberce. Bohudík se vyčurala v bytě jen jednou, zato díky své velikosti štědře. Pak otevřela svá stavidla na chodbě domu, protože zřejmě usoudila, že na cizím teritoriu už může. Udělejte, bude-li to možné, s hloupými tébichy totéž. Loužičku na podlaze utřete, inkriminované místo polijte sodovkou, nechte vyšumět a pak umyjte saponátem bez přídavku chlóru. Je na vás, jak často a jak dlouho bude štěně v bytě loužičkovat. V pravidelných intervalech, zejména po krmení a poprobuzení, je vyneste ven vyvenčit, a to na stále stejné místo. K činu je nabádejte stále stejným povelem. Dobré je k němu připojit jméno pejska. Aura již osm let okamžitě přidřepne při povelu „Čurááá Aura!“, což je příkaz konkrétní a jmenovitý. Když bych řekla pouhé „Čurááá“!, rozhlédla by se, komu přikazuji. Žádný čoklík v dohledu, paninka se též k ničemu nemá, a tak fenka čeká na správný povel. Jakmile se dílo podaří, malého umělce chvalte - „Hodná Aura, Aura čurala!“ -, pohlaďte jej a odměňte oblíbeným pamlskem, například piškotkem. Až nyní můžete vyrazit na zdravotní vycházku. Takto jsem postupovala i při hygienické výchově „srnečky“ Adélky. Stála jsem na malém plácku za domem tak dlouho, dokud se senzitivní fenečka nevyčurala. Teprve pak jsem jí připla vodítko a vydaly jsme se „do světa “. Když jsem totiž uvěřila jejím slibům, že bude loužičkovat během vycházky, dopadlo to tak, že Adélka vše prozkoumala, všemu se podivila, provětrala si faldíky -, a jakmile jsme se vrátily domů, přičapla hned za prahem a vytopila chodbu. Inu vše - i čurání - má svůj systém a řád! Vyzbrojíme se piškotky a trpělivostí. Některá plemena jsou velmi chápavá, jiná více či méně natvrdlá, ale když nic nezanedbáme, dobrá věc se v „zákonné“ lhůtě třiceti dnů podaří. Jo, a taky to chce mít při pelášení s přepitým a přecpaným štěnětem na trávníček před dům rychlé nohy! Nebo šusťák po rodičích! Nebo obojí! Další příležitostí k loužičkování, tentokrát z přemíry emocí, je radost z návratu pána nebo z milé návštěvy. Naše Adélka se mokře radovala několik let. Nekárali jsme zlatou srnečku s laníma očkama, protože čurala z lásky. Než jsem odemkla branku, cvrnkla jsem na zvonek a čekala, dokud babička nevyjde s Adélkou z domu. Takto se loužičkovalo na betonu před brankou, nikoli na linu v kuchyni. Několika kapičkami mě vítávala v chodbě pražského bytu i malá Aura. Nedělejme z této intimní záležitosti tragédii, nýbrž si otevřeně přiznejme, že nikdo z lidí si při pohledu na nás blahem do gaťat nekrůpne. Pak nahlížíme na psí loužičku z lásky dočista jinak! Jiná věc je, když štěně močí ze strachu - z pánova řevu, bití... Nezměníte-li vůči štěněti své chování, strachových loužiček se nezbavíte. Že vám nemusím říkat, že máčení čeníšku do loužičky je neúčinné, nehygienické, že je to hloupá pověra, totální projev necitelnosti...? Nemusím? Tak fajn! Aura byla můj druhý pes, který vyrostl v pražském bytě. Dosud jsem byla zvyklá na to, že pes, který zakňučel u dveří, se vypustil z rodinného domu, u něhož je dvůr a velká zahrada - a bylo to. Psi přes den běhali kolem plotu a hlídali, vyhřívali se na zápraží na sluníčku, v noci spávali na rohoži či v dekou vystlané krabici na verandě. První pes, který se mi snažil vnutit svou představu bytového architekta a zpogromovat botník, byla srnečka Adélka. V subtilním tělíčku se skrýval motor tiráku, v malinkaté kebulce geniální mozek zlepšovatele a vynálezce. Zvěst o její pracovitosti oblétla celý svět... No, nabeton se o ní povídalo ve Vysočanech a v Soběslavi, a tak se v USA zrodil termín workoholik. Než jsem se vrátila s vysypaným košem na odpadky, vyhrabala hlínu z několika na zemi stojících květináčů a hodlala zasadit bobánka. Než jsem se vrátila z nákupu, rozcupovala pantofli, rožky polštářků, strhla ubrus i s vázou plnou kytek... Díky Adélce jsem pochopila, že mám v bytě spoustu nepotřebných předmětů, lapačů prachu. Díky ní jsem si začala pečlivě uklízet knížky, doklady, portmonku a brýle. Adélka byla fenečka pidiplemene, Aura je příslušnice plemene olbřímího. Auřin akční radius se tudíž zvedl do výšky a v její tlamě vzalo za své i to, co přežilo drobné Adélčiny zoubky. Myslela jsem si, že už jsem chytřejší. Aura mi dokázala, že jen o fous. Nakoupili jsme jí mnoho trvanlivých bezpečných psích hraček, ale jakmile zůstala v bytě chvíli sama, zamordovala třásně z koberce, vytrhala ze zdi dráty telefonního vedení, díky péřovému polštáři rozpoutala „sněhovou“ vichřici, obula se do mých nových lodiček... S malou Adélkou, navyklou na transport ve větší kabele přes rameno, jsem pro sichr chodívala i do kina a na dvě deci s kamarádkou, aniž kdokoli tušil, že v kabele u mých nohou spí štěně. Jakmile byla se mnou, to jest v tašce, usnula. Vždyť byla, chudinka, tak udřená! Když byl někdo s Aurou doma, vzorně si hrála s tím, s čím měla. Jakmile na chvíli osaměla, hrála si s tím, s čím neměla. Tak jsme ji brávali všade s sebou. Na berní úřad, do banky, na nákupy... O to té fence poťouchlé vlastně šlo. Být stále s námi. Lidé odejdou do práce a v bytě zůstane štěně. Osm, deset, někdy i dvanáct hodin je samo. Nedovedu si představit, že bych na tak dlouhou dobu zavřela psa do bedny či do přenosky, kde se akorát tak otočí a močí do rožku či pod sebe. Za naprostou zrůdnost považuji zavření psa do neosvětleného sklepa, tmavé bedny, vlhké koupelny... Slyšela jsem i o štěněti svázaném do kozelce! Jeho majitel zřejmě bude případ zralý pro psychiatra a pro pár facek od slušného člověka. Na další stranu